Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. kapitola-Zázrak

17. 4. 2011
Snape i Harry znovu přiskočili ke zraněné Hermioně. Začínala fialovět, ztěžka dýchala a dusila se.
 
Severus si vyčítal, že se nechal strhnout vztekem a zapomněl na ni.
Zkusil všechna obyčejná kouzla, které by normálně zabrala... ale nic se nedělo a Hermiona ne a ne se probrat. Napadlo ho tedy použít nějaký lektvar. Jenže, všechny lektvary měl doma v pracovně a přemístit se s Hermionou by bylo strašně riskantní. Byl by zázrak, kdyby vůbec přežila.
 
Věděl, že má jen jednu možnost, a i když se mu do ní nechtělo, musel to udělat.
 
"Pottere", řekl ledovým hlasem. "Pokusím se jí pomoct, ale musím sehnat oživovací lektvar. Takže"-, říkal zřetelně, "než- se - vrátím, budete- ji - hlídat- jako- oko- v  hlavě!"
 
"Samozřejmě"
 
Snape po něm vrhl nedůvěřivý pohled a potom se s hlasitým Prásk přemístil rovnou do pracovny v jeho rozlehlém sídle v Londýně.  Ve skříni s lektvary měl obdivuhodný pořádek a přehled, takže i když byla narvaná tisíci nádobky a skleničkami, během pár vteřin našel, co hledal. Lahvičku s křiklavě žlutou, na pohled odpudivou tekutinou.
 
Za pět minut byl zase zpátky na ústředí, v hlavním štábu Fénixova Řádu. To už se kolem nehybného těla shlukli téměř všichni, kteří byli v tu chvíli v domě. Paní Weasleyová Hermionu křečovitě tiskla a srdceryvně vzlykala, slzy jí tekly po tvářích a kapaly na hábit.
Za ní stáli Ron, Fred, George a Ginny a všichni se tvářili naprosto vyděšeně.
 
Nikdo očividně nevěděl, co má dělat. Moody, Brumbál, Lupin i Kingsley byli pryč a bez jejich pomoci se nikdo nezmohl na víc než pár kouzel, která v Hermionině případě samozřejmě nomohla zabrat.
 
Severus se prodral až k Harrymu, který se tvářil poněkud zaraženě a zároveň zahanběně.  Čekal nadávky a poznámky typu "To jsem si mohl myslet", nebo "Vám taky něco svěřit", ale Snape jen protočil oči v sloup a vrhl se mezi tlačící se dav.
 
"Všichni běžte pryč, hned! Pomůžu jí, ale potřebuju k tomu klid. Já i ona. Takže, všichni vypadnětě!" Když se Harry stále nehýbal, Snape podrážděně vyštěkl: "I vy, Pottere. I když jste její blízký přítel, to, co se jí kvůli vám stalo, vám v životě neodpustím."
A když Harry otevíral dveře do chodby, zavolal za ním ještě Severus: "A modlete se, aby vám to někdy odpustila Hermiona."
 
Když už bylo všude prázdno a ticho, sklonil se k Hermioně, opatrně ji posadil a opřel ji o stěnu, otevřel lektvar a zvedl jí ho k ústům. Musel ho do ní vlét téměř násilím, nemohl jí ani oddělit suché rty od sebe.  Teď už zbývá jen čekat, pomyslel si.
 
Asi pět dlouhých minut se nic nedělo. Snape netrpělivě seděl a čekal, skoro až zapomínal dýchat. Pomalu si uvědomoval, že to asi nebude fungovat, ztrácel naděje a nadával si do idiotů.
 
Proč jsi se vlastně pouštěl s Potterem do boje? Proč jsi se neovládl? Kvůli pitomé, PITOMÉ nitrobraně tu teď takhle leží..bez známky života. Jak to vysvětlím Weasleyovým, Brumbálovi? Všem, kterým na ní alespoň trochu záleželo? Protože já jsem ji nikdy nebral jako něco víc než malou přechytralou šprtku. Co když už se v životě nenadechne? Nikdy předtím mu nedocházelo, že pro něj něco znamená.
 
Po dalších, skoro nekonečných chvílích se stalo něco, co považoval skoro za zázrak. Hermionina drobná ruka se pohnula a vystřelila vzhůru. Chytila se za krk a začala kašlat a dusit se.
 
"Hermiono, klid, dýchejte, Mio, prosím, bojujte! Nemůžete umřít!"
 
Zvedl ji a přitáhl do své náruče. Když ani to nepomohlo, párkrát jí bouchl do zad, samozřejmě tak, aby jí ještě více neublížil.  K jeho obrovské úlevě přestala Mia kašlat. Párkrát se zhluboka nadechla a potom si, celá vyčerpaná, položila hlavu na Snapeovo rameno.  
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář